Základní stavební kameny kroužku

LÁSKA A SOUCIT

Z těchto dvou hodnot kroužek Dětská osobnost vznikl a přesně na nich také staví. Dle mého názoru ani neexistují vyšší hodnoty, které zde v naší společnosti můžeme uctívat a žít. A jaká z všemožných definic lásky je mi blízká? Láska jako "přání dávat štěstí druhým". Pokud pociťujeme lásku, vzniká přirozeně také soucit, kterým je "přání osvobodit druhé od utrpení". Všichni cítíme lásku a soucit vůči své rodině, přátelům a svým domácím mazlíčkům docela přirozeně, avšak pokud kultivujeme lásku a soucit v našem životě i za tyto hranice dál, je naším úkolem cvičit se v čisté, velké lásce a v čistém, velkém soucitu. Čistý znamená bez připoutanosti, tedy nedávat jen proto, abychom tím něco na oplátku získali. Veliká láska a veliký soucit znamená, že není omezený vůči našemu blízkému okolí, ale toto okolí přesahuje. Je to hluboké pochopení vůči ostatním, i když se nechovají láskyplně. Protože my víme, že jádro všech lidí touží po lásce a soucitu. A v tom jsme všichni stejní. ALE!

Nemůžeme skutečně příjmout druhé a upřímně jim přát štěstí, pokud jsme nepřijali sami sebe. Není to o sebestřednosti, ani o nadřazenosti sebe nad druhými v procesu růstu. 

Jaký smysl má přát štěstí všem bytostem, ale ne sobě samým? K čemu by bylo cvičit se v trpělivosti vůči naprosto neznámým lidem, a nemít trpělivost sami se sebou? Takový způsob uvažování nedává smysl a navíc je pošetilý. Abychom tedy mohli pěstovat lásku a soucit vůči druhým, musíme nejdříve začít sami u sebe. Je to tak se vším. Pokud chceme jiné učit moudrosti, musíme sami oné moudrosti dosáhnout. Pokud chceme něco po druhých a přitom si to sami neumíme dát, výsledek je vždy nejistý, povrchní či dočasný.

Ano, právě tyto stavení kameny Dětské osobnosti...protože jako idealista by se mi líbila společnost, ve které bychom si přáli lásku a soucit, či pro začátek alespoň porozumění a toleranci. Ale, abychom mohli rozumět ostatním, musíme porozumět nejdřív sobě a zdokonalovat své cnosti. Začít u sebe, znamená změnit druhé. Ukazovat prstem, že ti by měli to a to, a támhle ten je takový a makový....je jen o tom, že se bojíme podívat se sobě do duše a věnujeme svou pozornost raději jinde. Obrátit se od druhých k sobě znamená totiž usilí a složitější cestu než řešení problému druhých. Je také jednodušší pomáhat druhým než sobě. Ale jinudy cesta nevede. Je to bod A a až za tímto bodem se nachází bod B - plnohodnotná láska a soucit k druhým. Jakmile pochopíme sami sebe, je pak již zcela přirozené se obrácet k druhým s laskavostí. Jde to pak samo a s lehkostí. Není třeba žádného zvláštního učení, jak dávat lásku druhým, když už ji umíme dát plnohodnotně sobě. Nedává smysl učit děti nejdřív pomáhat druhým, když mají dost, co dělat sami se sebou. Proto kladu na bod A větší důraz než na bod B, protože bod B je přirozenou součástí dobře rozvinutého bodu A. Na cestě sebepoznání, ale přirozeně poznáváme i druhé, začneme víc vidět do sebe a zároveň také do druhých. Je to vše tak provázané, že ve skutečnosti ani nelze tyto dva body od sebe tolik oddělovat. Avšak mluvíme o dokonalém stupni lásky a soucitu, a ten opravdu bez toho prvního dosáhnout nelze. Pokud si v kroužku nenastavíme ty nejvyšší mety, nemáme šanci dosáhnout ani těch základních. Proto celé osnovy kroužku jsou postaveny na těchto základech, a ty se prolínají do každičké lekce, každé hodiny, které věnujeme s dětmi čas. Skupinka deseti dětí zároveň dává slib společné cestě za sebepoznáním a rozvíjením kvalit, sdílení svých úspěchů s ostaními a seznamování se navzájem s odlišnými cestami a přístupy. 

Mám toho na srdci mnohem víc...a jak jsem psala při zveřejnění těchto stránek...je to energie, kterou cítím...lze jí popsat, ale přesto jsou slova omezující a každý může mé slova jinak chápat. Důležité je to zažít a třeba právě vaše dítě bude mít tu možnost.

S láskou Vaše Nikol.

Každá práce i činnost může být posláním

Kolikrát už jsem si řekla, jak je to úžasné, JAK někteří lidé pracují, žijí či jak nějakou konkrétní činnost vykonávají. K těmto pár řádkům mne ponoukla přednášející paní Blanka ze vzdělávacího kurzu v oboru cvičení, na které nyní dojíždím do Prahy. Je to sympatická, extrovertní žena, která nám výuku prokládá svými zkušenostmi a zážitky...támhle jednou spolupracovala s doktory, učila na VŠ, předcvičuje, podílí se na výzkumech sportovních pomůcek a estetiky, vedla kurz modelingu, je majitelkou fitness centra a ohromně se podílí na odborné pomoci chorob pohybového aparátu a já nevím, co všechno...jo ještě nás učí v nejlepším svazu, jaký u nás máme a jde jí to skvěle! Nemá totiž problém při stopadesátémšestém vyučování anatomie lézt na stůl a ukazovat nám, jak dobře cvičit a jak ne, jaký sval zabírá a který ne...má dvě děti a je prostě rychlá, hodně pracuje a je cítit, že je spokojená, naplněná a my to cítíme také. Nevím, jak dobrá je v těch ostatních činnostech, ale i kdyby v nich pokulhávala, tak v této jedné činnosti - v učení, je výborná. Předává informace a přidanou hodnotu - to důležité, to odžité, ty poklady, zlaté informace zaplacené spousty lidmi zničeným zdravím, upozorňuje na chyby a my žáci zase budeme předávat tyto poklady dál. Je to jako kapka padající do vody, která vytvoří stovky kruhu a linou se dál a dál. A tak je to se vším kvalitním, kvalitně vyrobeným, kvalitně předaným, kvalitně odcvičeným, kvalitně cokoliv = s radostí a naplno. Proto se domnívám, že poslání opravdu může být jakákoliv činnost či práce a nemusí to být spojeno s dalšími lidmi. Často je za poslání považovaná pomoc druhým, která je činěna bez odměny. Ale poslání naplňujeme přeci všichni. Narodili jsme se, abychom naplnili svou cestu. Otázkou je JAK? Jak danou činnosti vykonáváme, zda tak, abychom ji vykonali nebo se také snažíme tomu dát tu přidanou hodnotu. To cítím tak, že vše, co díky životu, zkušenostem, zážitkům, znalostem, prací do sebe nasajeme, také pošleme do prostoru, společnosti, člověku, planetě dál. A vždy to bude obohaceno naší osobností. Jakoby se pořád někteří lidé báli toho, že když moc dají, nic zpátky nedostanou. Nebo budou vysáti. Já mám zkušenost, že čím víc dávám, tím víc také dostávám. Život neustále vyvažuje, harmonizuje a zákony akce a reakce, příčiny a následku jsou toho důkazem. Vlastně to bez toho DÁT, ani nejde. Lidé, kteří si své znalosti, peníze, um škudlí pro sebe, nikdy nebudou mít víc, dokud oni sami víc nedají. Všimli jste si toho? Takže, jak ve svém životě svou práci či jakoukoliv činnost proměnit v poslání - v něco, co obohatí ten živoucí prostor kolem nás, něco z čeho já budu mít obrovskou radost a ti kolem také, něco co dává smysl, co může odpovědět na otázku z jakého důvodu zde na Zemi jsem?

1. najít něco, co mě činí šťastným a uvědomit si, že i ostatní z toho mohou mít radost nebo jim to dokonce může změnit život

2. JAK - nezáleží na tom, co to je, záleží na tom, jak danou práci a činnost budu dělat, zda s láskou a radostí, zda si nasbírané a často krví zaplacené poklady (to jsou ty nejlepší) budu škudlit pro sebe (protože to moc bolelo, moc to stálo) anebo je předám dál s vědomím, že někomu pomohou, usnadní, naplní či změní cestu

3. přidaná hodnota - dám tomu sebe, svou jedinečnost, svou esenci originality, své nadšení a lásku, své zkušenosti zaplacené vlastními chybami, to, co mne nejvíc poučilo, to co mě bolelo, to co mě formovalo >

4. pošlu to dál - rozdělím se, kam vejdu, tam nezůstane nic stejné, dělím se, obohacuji, rozdávám se >

5. a naplno - dávám té činnosti ze sebe maximum, co mohu, jednou více, po druhé méně, ale vždy kvalitně - tak, abych byla se sebou spokojen/á, aby mne to těšilo a radost se množila a šířila dál, protože lidi, děti, zvířata či rostliny vám ji vždy, opravdu vždy vrátí. 

Jestli mohu v životě něco zaručit, tak je to právě toto. Ráda bych pomohla k pochopení, že to umíme úplně všichni! Ale neděláme to. Sklouzneme do nějaké činnosti, kterou třeba i máme rádi, baví nás, ale neumíme tomu dát tu přidanou hodnotu, naplno a s odevzdáním se. Bojíme se nebo jsme prostoduší? A tak se z činnosti, kterou třeba i děláme se smyslem pro druhé, stane jen smuška plácání nesmyslů, předvádění se bez jediného smyslu, jediné kvalitní informace či výkonu a to je velká škoda! Každý máme, co nabídnout, co doopravdy stojí za to! Každý! Pojďme se navzájem pobídnout k tomu, dát víc bez očekávání, s dobrým úmyslem...však všichni toužíme být platní, všichni chceme, aby nás ostatní viděli, jako ty co se lásku dát nebáli.

S úctou, Nikol.


Body&Mind 

"Cvičení, které dává smysl."


Cvičení, které přišlo do mého života teprve nedávno a pár řádku o něm (no hned dva ne zrovna krátké články :-D ) si můžete přečíst níže.

Tady u nás "na západě" jsme odjakživa oddělovali tělo a mysl (duši). Klasická medicína se vás moc neptá po duševním stavu a pátrá pouze po tělu, ale ty příčiny jak už všichni víme mohou a často jsou někde hlouběji, třeba v mysli, duši a tělo je jen zrcadlí.  A tak se učíme těmto moudrostem od těch, jejíchž tradice a zvyklosti pochází více z východu a jsme nadšení! 

Protože ono to doopravdy funguje, i na nás racionální mozky! :-D

Před osmi lety jsem naprosto propadla famóznímu tehda revolučnímu programu Zumba fitness, který kombinuje cvičební aerobní prvky s tancem. Od té doby vzniklo mnoho druhů fitness dance a latino dance lekcí, za jejíchž masovým rozšířením a nápadem mnohdy stojí Zumba. A tak jako u jiných dalších dynamických sportů, kde se po 15 minutách potíte a po 30 z vás "leje", se vyplavované endorfiny staly i mou běžnou potřebou. Na kurzu zdravotní tělesné výchovy, který jsem absolvovala na podzim 2017, jsem se dozvěděla, že tyto aerobní sporty (tanec, běh, box, jumping...) jsou nejen díky vyplavovaným hormonům štěstí dobré, pomineme nyní vynikající účinky na tělo, na odstranění smutku a celkového tvz. depresivního ladění člověka. Na těle se to projevuje tak, že máte ochablé držení těla, mělké dýchání a celkový pokles svalového napětí. Kompenzací jsou právě dynamické sporty, kde se hodně zadýcháte, svalům dáte zabrat a váš postoj se změní, i kdyby jste nechtěli, ptz. shrbená(ý) těžko poběžíte nebo zatančíte choreografii :-). Ale pak jsem se dozvěděla, že kompenzací tzv. úzkostného ladění - tedy naopak zvýšeného svalového napětí, křečovitého povrchového dýchání, existují zase jiné druhy cvičení. Jedná se totiž o stav stresu, který tělo zase zpracovává (uchovává) jinak než depresi. Stres (většinou spíše dlouhodobější) způsobuje naopak, že máte určité části těla přetížené, bolavé, zkrácené (např. trapézy, krční páteř, bederní páteř...) a na tento stav potřebujete cvičení, která opět budou kompenzovat tuto zátěž. Tedy cvičení na bázi funkčního strechingu, posílení ochablých částí, které díky těm přetíženým nefungují správně a hlavně uvolňovací, dýchací a rehabilitační cvičení např. zdravotní cvičení, cvičení, které dávají pozornost tělu i mysli, různé druhy jógy, gymnastika, balet, pilátes a třeba částečně pomohou i masáže, sauna, koupel.....,ale mě to po těch 8 letech přestalo stačit ;-). Protože jde právě i o to posílit ochablé svalstvo, které tak přestává zastávat svou přirozenou funkci, jak má a to masáží nevylepšíte.

Ale zpět k psychickému propojení...Je takové pravidlo: "Změní-li se pohyb těla, změní se i psychika." V závislosti na psychickém stavu se mění svalový tonus a postura, tedy držení těla a naopak! Můžeme tedy pravidelným cvičením dát psychiku do harmonie. Není to tedy jen o cvičení s tělem! Však to znáte...,když jste vzteklí, máte se usmát...a když to uděláte, často se stane to, že místo rozčilování se rozchechtáte. To, že tělo má stejnou moc jako naše mysl, je třeba využívat ve svůj prospěch a Body&Mind cvičení pracuje s oběma složkami, tak jako to na východě vědí už stovky let :-).

Život každého člověka je totiž protkaný depresivními i úzkostnými stavy - zní to strašlivě, ale použila jsem slova z odborného jazyka fyzioterapie, abych to vyjádřila přesně. Ale je to tedy obyčejný smutek a bezmoc i stres a tlak. "Jednou jsme nahoře a po druhé dole." Proto je dobré sporty kombinovat a najít si jeden, dva pravidelné, které budou kompenzovat to, co ve vašem životě převládá, to, co vám vyhovuje a dělá vám zkrátka dobře. Ne nadarmo se říká, že lidé, kteří se pravidelně nějakému pohybu věnuji jsou více v harmonii...bodejť bychom nebyli! Když by lenost občas chtěla zvítězit, a možná ta potvora negativní sedící na našem rameni za účelem vzít si kus naší energie, a pěkně nás tím potrápit, aby taky chudák měla z čeho žít, se jdeme hýbat, protože máme vůli nebo musíme, protože na nás čekají cvičenci možná v podobné náladě nebo zahrada volá po vypletí a dům by se také rád lesknul čistotou, a ta potvora nemá šanci zvítězit a raději zmizí dřív než se v člověku začnou třpytit první hvězdičky endorfinu nebo léčivé energie z uvolnění nahromaděného stresu, na jejíchž vábničku potvora na naše rameno dorazila. Však to všichni známe...."Dělání, dělání, všechny smutky (i potvory) zahání...". Je to tak jednoduché. Mám rada, když mi v životě zapadají věci do sebe...je to taková ta skládačka, kde všechno má svůj význam a účel a souvisí s tím vším ostatním. 

Byť jsem osm let (ne)potřebovala žádné cvičení, které by mi kompenzovalo to "úzkostné ladění", poslední dobou jsem cítila v mém těle, na svalech více napětí - určitě hlavně z nadměrného trénování (lekcí neubývá, ale přibývá) a tělo si řekne o změnu...Ale taky z nějakého toho stresu, který je také součásti mé práce, kde se za poslední dva roky zvýšila má zodpovědnost a komunikace s lidmi. Všichni, kteří pracují v přímém kontaktu s lidmi, mi dají za pravdu, že ne všichni lidé jsou pozitivní, podporující a bezproblémoví, a tak ať chcete nebo ne, i malé naštvání, vztek nebo smutek se nahromadí a je potřeba s ním zatočit, aby nevznikalo něco dalšího a většího než je jen namožený trapéz nebo napětí v solar plexu. Když jsem na kurzu v průběhu cvičení po technice uvolňování horní části přímého břišního svalu ucítila jak se mi s uvolněním zalily oči slzami...byť jsem na nic nemyslela, soustředila se na cvičení, neměla žádný problém, nic neřešila a nic mne ani delší čas netrápilo...a ono se přesto něco uvolnilo, skrze dotek a dech, na konkrétním svalu...ucítila jsem na vlastní kůži a pochopila, že tohle na Zumbě neudělám ani nemohu předat, že nemohu míchat jablka s hruškami. Že jsem tady přesně z tohoto důvodu. A jak jsem zvyklá vše, co mi pomáhá, transformuje a dělá mě šťastnou posílat dál, založení nového cvičení v mém životě a otevření kurzu nenechalo dlouho čekat i přes nabitý tréninkový rozvrh hodin. Byť jsem na tento pro mě posléze obohacující kurz nejela z důvodu, že jsem se tak rozhodla, ale jelikož jsem potřebovala další vzdělání pro svou trenérskou činnost, takže vyloženě jen z nutnosti a kvůli papíru, jsem nadšená! A absolutně by mne nenapadlo, že zrovna toto pro mě (v minulosti) dosti nudné cvičení budu nakonec sama vyučovat :-D. Ano opět mě život navedl tam, kde jsem potřebovala, a kde mne potřebuje mnoho dalších lidí. A to jsem byla dosti znechucená, že zase musím někam jezdit a něco absolvovat a ještě k tomu všemu něco, co mě nebude bavit, protože prostě nějaké vyvalování na podložce, no to umřu nudou! :-D Ale zase ne moc, znechucená...já jsem zkrátka pozitivně smýšlející a umím si na všem najít to dobro, i na těch občas rýpajících lidech :-D. Ale ten vesmír je daleko moudřejší, on už ví, co a jak s námi, ať se nám to v prvopočátku líbí nebo ne...protože přes všechno to, co jsem absolvovala bez vlastní iniciativy a vůle, za to všechno jsem opravdu ve výsledku vděčná! A první půlroční kurz, který absolvovalo 15 žen a 26 nás jede na záříjový Wellness BodyMind víkend vypovídá o tom, že vděčnost nezůstala jen u mne!

Děkujeme všem zakladatelům BodyMind cvičení! Jste skvělí! A taky díky Tobě, vesmíre!

S radostí a láskou, Vaše Nikol.


"Hlavně netlačit na pilu"

Napadlo mě na toto téma sepsat pár řádku - opravdu pár! :-D Protože se v tom možná uvidíte a možná vás nebude málo. Jde o to, že si tvoříme a plánujeme život dle svých představ a máme to více či méně v našich rukou. Každý si volíme svou cestu a každý ji máme do určité míry danou...ať už genetickou výbavou nebo chcete-li osudem. Každý den se rozhodujeme, naplňujeme úkoly, cíle, žijeme...Někdo se nechává ovládnout více pocity srdce a intuice a někdo egem či vnějším okolím...Jelikož máme všichni mozky, srdce i nějakou tu intuici nebo instinkt zřejmě jednou v našem rozhodování zvítězí to a pak zase to druhé. Všichni kolem sebe máme lidi, žijeme ve společnosti, a tak i na sebe navzájem působíme. Zamýšleli jste se někdy, jaké by to bylo žít jen se svou rodinou na pustém ostrově? :-) Mě to tedy napadlo a první, co mi vyvstalo v mysli bylo, že bych neměla pro koho tvořit, že to miluji, že jsou kolem mne lidi a děti...a spousty lidí ve skutečnosti i ve virtuálnu. Ale s výhodami společnosti jsou i nevýhody. Tak jako ve všem, v každém z nás. Děláme spoustu věcí, které nemají ve skutečnosti opodstatnění pro radostný život. Třeba kdo nemá televizi, je divný...však ji mají všichni, ne? Nebo, kdo nemá auto a neletěl ještě letadlem žije v jiném světě, blázen... 

Tlak z vnějšího okolí tady je a záleží, jak si ho kdo uvědomuje a jak s ním pracujeme. Většinou žijeme v tomto tlaku nevědomě a bereme to za normální. Součást tohoto tlaku je, že nám spoustu věcí, které nám připadají normální vzhledem ke společnosti a jejího hlavního proudu, škodí. Tlačíme na věci, které ve skutečnosti nepochází z našeho srdce. Jdeme slepě přes překážky, které nám říkají stop nebo běž jinudy, ale my jdeme,hlava nehlava! Stojíme si za věcmi a utvrzujeme se v nich, přestože to pro nás až takový význam nemá. Proč? Protože přece oni všichni ostatní...ono se to tak dělá, říká, traduje...já to tak prostě chci! Nemusí v tom ani být "neviditelný tlak" společnosti, ale pouze naše ego, které je námi tak podpořené, že vítězí nad intuicí. Teď dám konkrétní příklad, takový ve kterém se pozná většina lidí. Jedete na dovolenou v létě, o prázdninách, k moři...nemůžete si vybrat kam. Termín je daný, ptz. v tu dobu máte nahlášenou dovolenou v práci. Už už máte vybráno, ale někdo vám "last minute" vyfoukne těsně před objednáním. Jste naštvaní, hledáte dal...do toho se vám ze stresu, že snad nic nevyberete a za tři dny začíná vaše pracovní dovolená, zablokují záda. Vykašlete se na hledání po internetu a jdete do cestovní kanceláře. Tam vybíráte a vše je poněkud dražší než jste si na dovolenou odložili. Ale nakonec huraaa, máte vybráno! Ulevilo se vám a jedete spokojeně domů, i když těch 5000 Kč, které jste původně chtěli dát na docela nutnou opravu auta, vám leží na žaludku, ale co...mozek si to umí logicky vysvětlit...dřete, makáte, tak proč byste si tu dovolenou nemohli koupit a bez výčitek dovolit! Odlétáte do Řecka na ostrov Kos a těšíte se na čekaný odpočinek! Ale, co přichází...abych to dlouze neopisovala...hotel není tak úžasný, jak vám ho popsali v CK, pláž je plná lidí, výlety jsou předražené, s manželem se pohádáte, protože jste ztratili bankovku a zpáteční let má několika hodinové zpoždění. Do toho se vám vrátí zablokovaná záda a špatná nálada je cítit ve vzduchu. Sečteno, podtrženo, místo odpočinku, místo pocitu pro který jste zaplatili nemálo peněz, jste se dočkali spíše dalšího stresu navíc. Aspoň, že ty fotky na facebooku a instagramu vypadají dobře! Ale joo, když jste leželi na té přelidněné pláži a četli ten skvělý román, tak jste si odpočinuli a to moře, aspoň jsme se vykoupali a navíc tady u nás bych se tak hezky neopálila...

Tím vším chci říct, že možná, kdyby jsme tolik netlačili na pilu a zvolili způsob, který by nevyžadoval tolik našeho úsilí a energie, nepřehlíželi překážky a slepě si nešli za svým, které vzniklo někde...kde? To je právě ta otázka?...Tak by možná na Moravě v pěkném hotýlku bylo o mnohem lépe. Možná by přišel ten pravý odpočinek, radost, relax, pocity lásky a lehkosti. Jen by fotky sociálních sítích nebyli tak populární.

Z toho plyne jeden vesmírný zákon: když něco zkrátka má být, tak to jde s lehkostí...a ne naopak! Přistane nám to před očima, se slevou a dárkem navíc...a ten ráj, který zažíváte v pocitech i v realitě je neopakovatelný a krásný. Jasně, pokud chceme v životě něčeho dosáhnout bez překážek a vytrvalosti to nelze, ale to už musíme každý rozeznat překážku, která nás posílí a překážku, která je zbytečná, nic nám nepřinese, možná tak další vrásku. Optimisté si mohou říct, že ze všeho si lze něco vzít...to říkám i já :-). A proto opakovat něco, co neplyne z našeho srdíčka, ale z nějakého ega či společenského statutu, nestojí za to! Naštěstí jsem takovou větší zkušenost neměla, ale samozřejmě jsem tomu právě předcházela a rozkódovávala odkud touha pochází...nebudu lhát, že i mne občas ovládne ego či pocit chtění toho, co se mi zdánlivě líbí u ostatních...naštěstí mám úžasného muže, se kterým se doplňujeme a vždy tyhle touhy, které k nám ve své podstatě nepatří zaženeme dřív než bychom si nabyli nos. 

Přeji tedy všem dobrý čich na rozkódování těchto niancí a přála bych si, aby všichni žili to, co doopravdy cítí v srdci. Ostatními se můžeme inspirovat, ale pro radostnější a opravdovější život bychom neměli dovolit se nechat zmást či dokonce ovládnout.

Hezké a radostné dovolené ;-). Vaše Nikol.

"Zrcadlení" 

"nebo-li naše projekce vlastního světa do druhých"

Mé pojetí zdravotního cvičení aneb BodyMind

"Můžeš pracovat na svém osobním rozvoji i skrze cvičení"

Po kurzu "Instruktor zdravotní tělesné výchovy" vedené instruktorkou a vystudovanou fyzioterapeutkou Mgr. Michaelou Poláškovou, jsem věděla, že chci také lekce tohoto cvičení doopravdy uskutečnit u nás na vesničce. Je to i její zásluha, že vedla kurz velmi dobře a neopomněla ani pro mne tak blízkou psychologii člověka v návaznosti na cvičení. Srdce mi tepalo radostí. Vlastně ne až po kurzu, už v jeho průběhu jsem nad tím, uspořádat kurz pro ženy a představit ho v plné kráse, uvažovala a po jeho úspěšném ukončení ve vlaku z Prahy jsem si už dávala dohromady to velké JAK.

Však víte, ráda si dělám věci po svém a tady pro to bylo dostatek prostoru...Abyste tomu rozuměli! Uznávám jasně dané fyziologické pravidla, které by si předělával nebo si s nimi zahrával leda hlupák! Základ je jasně daný a to nevymyslel ani žádný člověk, to vymyslela ta všudepřítomná vyšší moudrost a my lidé jen rozkódováváme, učíme se a přicházíme na to, jak to funguje, kde to co ovlivňuje a proč tomu tak vlastně je. Ale k tomu mám nejvyšší respekt a úctu. Jinak bych na svá bedra nemohla vzít v tomto oboru ani špetku zodpovědnosti. Jde přesněji o dostatek prostoru v pojetí cvičení. Jaký bude duch celého cvičení pod mým vedením? Bude to jen o cvicích, jeden za druhým nebo i o relaxacích a meditacích...kolik času tomu budu věnovat?

Bude čas i na to sem tam vložit nějakou tu moudrost o osobním rozvoji? Bude to ženy zajímat? A vůbec bude to jen pro ženy nebo i pro muže a děti? Jakou hudbu vyberu? Středně dynamickou nebo relaxační pro uklidnění. Piáno, pop music nebo taichi rytmy. Říkám jedné spoluabsolventce kurzu zaměřené na těhotné ženy a ženy po porodu: "mně by se líbila použít i aromalampa s nějakou úžasnou uvolňující vůní...já ji doma zapaluji skoro každý den, hlavně přes zimu a v tělocvičně bych mohla taky...". Irča se na mě usmála a řekla: "no u mne je to na pováženou s těma mými těhulkama :-D...". A ano, pokud se ptáte, zda je kurz vhodný i pro těhotné ženy, tak jistě! Řekla bych, že není vhodnějšího cvičení (kromě těch přímo zaměřených na toto období života ženy), takže konkrétněji - do 6 měsíce těhotenství mohou ženy cvičit úplně bez omezení (pokud instruktor nepoužívá v sestavách již pokročilejší cviky či intenzivnější posilování břišních svalů), což je instruktor povinen těhotnou

cvičenku upozornit, které cviky pro ni již vhodné nejsou. A těhotné ženy musí více naslouchat svému tělu a být celkově se cvičením opatrnější, což ony dobře vědí a cítí :-). Po šestinedělí je to velmi podporující cvičení, jelikož je zaměřeno na HSSP (hluboký stabilizační systém páteře), kdy přesně tyto svaly po těhotenství a porodu utrpí či razantně ochabnou (např. břišní oblast), i přestože žena cvičila před těhotenstvím či i v jeho průběhu. Ale zpět k tomu mému pojetí. Ano i na tom, zda použiji aromalampu nebo ne, záleží. Protože to bude dotvářet atmosféru celého cvičení. Ale pojďme k těm zásadnějším rozhodnutím... :-).

Rozhodla jsem se, že otevřu kurz, což bylo pro mne nové oproti otevřeným lekcím Zumby. Nakonec nám to bylo i doporučováno kvůli tomu, aby se mohlo s konkrétní skupinkou cvičenek postupovat a zvyšovat dle potřeby zátěž. Nemluvě o tom, že cílem je se procvičit do nejoptimálnějšího držení těla daného klienta a to za jednu lekci udělat nejde. Já jsem si zkrátka nechtěla s různě příchozíma lidma "jen" zacvičit, já jsem se jim chtěla, tak jak nás Míša na kurzu učila, více věnovat i individuálně každému z nich. Podívat se, jak jejich postoj vypadá, kde se musí zapracovat, aby jim to doopravdy pomohlo a cítili změnu. Provádět korekci a nasměrovávat. A ne to pokaždé opakovat někomu novému, to bych se zbláznila! Proto se to na otevřených lekcích ani moc neprovádí. S množstvím lidí a neustále novými tvářemi je to zkrátka i pro instruktora pochopitelné, že se vám nemá čas a ani nechce individuálně věnovat. A tak je dost pravděpodobné, že většinu věcí cvičíte špatně bez zapojení správných svalů a cvičení je funkční tak na 50%, když se hodně snažíte. Ne, nechci vás odrazovat, zaplať pán Bůh za každý pohyb! ;-) Jen takovýto kurz by možná měli absolvovat všichni trenéři, měl by to být takový základ, opravdu! Řekla jsem to Míši i manažerce Fisaf školy! :-D

Pokud si vyberete zdravotní cvičení, které je již opravdu o důslednosti, o větší preciznosti, o tom, že cokoliv cvičíte, provádíte ze 100% funkčností pro tělo, bude to vyžadovat Vaši soustředěnost. Proto jsou cviky jednoduché, nenáročné, ale provést je správně a soustředit se na vše, v co vás insruktorka vybízí, už tak jednoduché není. Své o tom ví, mé absolventky :-). Odbornost kurzu je na vysoké úrovni a po jeho absolvování si opravdu velmi dobře pokecáte s fyzioterapeutem :-D. Jenže nebudu lhát, těch informací do podrobností bylo tolik, až jsem cítila velkou tíhu odpovědnosti a vlastně i strach, abych někomu špatnou instrukcí neublížila. Bylo to i proto, že jsme se vše učili s vědomím, že máme na starosti "pacienta" nebo člověka, který má nějaké indispozice pohybového aparátu, kterému máme tímto cvičením pomoci, ne nadarmo se název kurzu jmenuje zdravotní. Po nějaké době tato tíha odpadla a řekla jsem si, že s tíhou zakládat kurz nemohu, že v tom musí být naopak lehkost. Přece by žádnou cvičící skupinku nebavilo, kdyby je trenérka zahltila odbornostmi a lidi by si ze cvičení na svých sice precizně uvolněných bedrech nesli další starost. Už je slyším: "Nee, už jen ne další starost, co vše dělám špatně a návody tipu, jak bych to dělat měla!" A taky ty opravdové "těžké" pacienty přece jen dostanou na svá bedra fyzioterapeuti a ortopedi, a ne já. Většina lidí nemá čas se mimo kurz věnovat svému tělu a duši, dobře si nastavovat páteř a něco si zacvičit, pokud doopravdy nemusí. Naprosto tomu rozumím a právě proto jsem si všechnu tu odbornost nechala jen pro sebe a používám jí na vás jak jen to jde bez vašeho většího povšimnutí. Ale jako správná zapálená instruktorka vás občas pobídnu o zacvičení si pár cviků doma nebo zvědomnění si správného postavení páteře i mimo lekci. Protože prevence se vyplatí!

Jen pro informaci o sestavě konkrétních cviků. Základní cviky vycházejí z rehabilitačního cvičení a z funkčního strechingu, který je za účelem cíleného protažení zkrácených svalů a šlach, které když jsou zkrácené snižují náš normální pohybový rozsah. Zároveň tyto posilovací a protahovací cviky pracují s případnou hypermobilitou klientů, která je dnes vnímaná spíše jako pozitivum, avšak v pozdějším věku nám to může dělat i velké problémy a mnohým i dělá. K tomu poznamenávám: "Ne opravdu nechci umět provaz ani šňůru, mám své kyčle ráda a není to pro mne přirozené, byť je to velmi estetické a obdivuhodné ;-)." Dále se inspiruji klasickými posilovacími cviky se svým vlastním tělem, balančními cviky, gymnastikou a jógovými pózami. Nevím, kdo všechny ty cviky vymyslel, ale klasická kočka nebo střecha, houpačka či kobra jsou zkrátka základy a určitě si je pamatujete i ze základní školy, když jsme chodili na ZTV ještě před vyučováním v 7:00 h. :-D. Jóga moudře kompenzuje daný cvik, tzn. že když provedeme kobru je potřeba se následně schoulit do ježečka a záda z prohnutí naopak vyhrbit. Nechceme přece hyperlordózu velkého množství žen ještě umocňovat! Chceme jen pružnou páteř! Zdravotní cvičení k těmto cvikům přistupuje opatrněji a dle pocitu každé klientky individuálně, protože ne všem mohou pozitivně prospět a v kurzu nejsme schopni obsáhnout fylozofii jógy tradičních jogínu, kteří dlouhodobě pracují i s jinou úrovní vědomí, aby mohli být jako hadí ženy a muži bez negativních důsledků na tělo. Jako instruktor zdravotního cvičení také musím předpokládat, že na mé lekce zavítají lidé s bolestmi páteře, s vyhřezlou ploténkou, s bolestmi kyčlí či plosek nohou a jinými případnými většími či menšími problémy. A mým úkolem je pomoci a ne problém ještě umocnit špatně zvolenými cviky, proto mohu některé vybrané jogínské cviky použít jako další vyšší úroveň cviků při pokročilejší fázi a po poznání konkrétního seskupení cvičenek. Avšak některé jóga pózy jsou zkrátka dokonalé a měl by je zvládnout každý zdravý jedinec! 

A přesně takto to mám ráda, základ je daný a všichni, kteří jste se rozhodli zavítat na mé lekce čekáte v základu zdravotní cvičení a nemáte zřejmě ambice stát se hadími ženami :-). Chcete se stát ženami s optimálním pohybovým rozsahem, s tělem, které bolí jen proto, že sílí a uvolnit vše, co nám v těle i v mysli již neprospívá a naopak posílit vše, co má smysl a funkci.

Cvičení je přeci radost, obzvláště když se nám podaří do toho všeho zapojit duši a vnímat její proměny. A právě relaxačnímu či meditačnímu cvičení věnujeme 10-20 minut času každou lekci, které mě baví neméně. To, že se mysl a psychika v závislosti na cvičení mění - tedy zlepší se nám nálada, celkově se cítíme uvolnění a spokojení je úžasné, ale když se nám díky lekcím, na které chodíme podaří i něco ve svém životě změnit, pak je to Svatý grál a způsob cesty, jak se stát lepší verzí sebe sama pro svůj vlastní život i život lidí okolo nás. Naší duše se totiž dotkne něco, co způsobí jiné vnímaní, pohled, rozšíření vědomí nebo si dovolíme cítit více lásky a porozumění. Naučíme se vnímat své tělo a propojovat ho s mocnou myslí, která může spoustu věcí ovlivnit, vyléčit a nově nastavit. ANO! To je to, co jsem chtěla do toho svého pojetí zdravotního cvičení zařadit, protože je mi to blízké a vlastně právě na těchto stránkách se můžete dočíst v dalších článcích jak moc. A tak hledám různé techniky a metody, jak i tento rozměr cvičení Body&Mind předat. A právě proto jsem zvolila i tento název, protože harmonie musí být jak v těle, tak v duši. Již nesčetněkrát jsem se přesvědčila, že tělo a duše se navzájem ovlivňují a působení jen na jednoho z nich je zkrátka půlka práce nebo běh na dlouhou trať.

Budu se na všechny absolventky kurzu od října těšit, ale nejdřív nás čeká náš úžasný Wellness Body&Mind víkend v září, kde se dozvíte ještě o několik málo informací navíc. 

Krásné léto, vaše zapálená trenérka BodyMindovky, Nikol ;-).

Více informací o kurzu najdete na www.zumbaaa.cz/bodymind 

Hvězda Dětské osobnosti

Malá Míša je zároveň také moje malá cvičenka v kroužku Zumbatomic. Je velmi energická, veselá a pohybově nadaná. Maminka k focení svolila, Míša chtěla a fotograf Pavel Hrtoň, kterému tímto znova velmi děkuji za krásné fotky přesně dle mých představ, přispěchal zachytit naše hrání na pampeliškové louce. I počasí nám přálo, a tak nemohu jinak, než děkovat, že naše focení krásně vyšlo. Míša byla velmi šikovná, poslouchala má přání a vlastně si opravdu hrála s tolik fascinujícími pampeliškami. Myslím, že po našem focení se rozselo tolik semínek, že příští rok bude louka ještě žlutější než letos. Věřím, že jsem si intuitivně vybrala tu správnou dětskou osobnost, která možná někdy tímto směrem půjde. Bavilo jí to a vím, že by šla na focení či natáčení znova. Není pravda, že by do toho šlo každé dítě a už vůbec není pravda, že každému dítku by to za foťákem tak slušelo. Na louce jsem si to užily a měly spoustu času na obdivování bílých pampelišek. Pampeliška je pro mne opravdu magická rostlinka. Fascinuje mně od malička, a i když mě nikdy dřív nenapadlo, že právě ona bude symbolem nějakého mého projektu, vlastně ani nevím, co jiného by to bylo. Při našem focení mě k ní napadla ještě jedna metafora...jak se zdá odkvetlá pampeliška jemná a křehká, po fouknutí do její bílé koule, kdy se jeví, že se rozpadla a zanikla, naopak sílí a její síla se rozprostírá široko daleko do světa... Pusťe naše malé dětské osobnosti v pravý čas do světa, jedině tak mohou zesílit a později se stát velkou osobností...


Láska, kterou máme děti učit...

Jednou jsem četla úžasný článek, který se mi zaryl do paměti a myslím, že stojí za to, aby ho znaly nejen děti, ale i vy! Nejde ani tak o článek, ale o tři základní uvědomění o lásce a o tom, jak milujeme. Zřejmě existují tři nejčastější projevy lásky a to:

1. LÁSKA JESTLIŽE: "Jestliže budeš hodný, tatínek tě bude mít rád."

2. LÁSKA PROTOŽE: "Mám Tě ráda, protože jsi tak hodný."

3. MILUJI TĚ A TEČKA: "Miluji Tě, mám Tě rád......tečka.

Bezpodmínečná láska je cesta. Cesta k lásce bez podmínek, výhrad, souzení, pochyb, posudků a dalších omezení. Láska bez hranic a strachu. Je těžké takovou lásku dávat i dostávat, ještě k tomu, když jsme sami zažili některou z dvou prvních typů lásky. Ale je to zároveň jediná cesta k nejvyšší metě, a dokonce bych řekla, že je to ten úkol, cíl, ke kterému jdeme úplně všichni. Vlastně jsem o tom zcela přesvědčená! Cesty jsou různé, ale cíl je jen jeden. Už jen to, že si uvědomíme, že existují tyto typy, a že si můžeme vždy dát zpětnou vazbu, kterou lásku jsme dali a kterou dostali, je cesta k třetímu dokonálému typu kratší. Najednou nám bude připadat nedostatečné, když jen vyslovíme větu typu: "Jsi tak úžasný a úspěšný, zdravý a inteligentní, krásný a charismatický, a proto Tě tak miluji..." O těchto třech typech lásky si přečtěte ve zmíněném článku zde!

Stejně tak bez výhrad musíme přijmout sami sebe. Sebeláska je první levl, který musíme zvládnout. A tato sebeláska musí být bezpodmínečná, protože vážně nejde naplno a bezvýhradně milovat někoho druhého, když sami sebe bereme tak na půl. Je to opět cesta, kterou můžeme jít po boku s druhým člověkem, ať už ho milujeme jakkoliv, protože čekat na to, až budeme naplno milovat sebe a pak čekat, že potkáme člověka, který nás bude také milovat bezpodmínečně je asi nereálné, ale vždy pamatujme, že lásku k sobě i druhým můžeme a měli bychom zdokonalovat.

Tak hodně štěstí, milé osobnosti, držím vám pěsti z celého srdce!

Vaše Nikol.

Moje milá zlobo, už tě nechci ve svém životě mít!

Tak je to venku, ani já nejsem dokonalá ...jsem přímo příšerná! Když se zlobím, když se naštvu, když mám vztek...Přála bych si být andělem, který když ucítí záchvěvy zlobení se, vzlétne v tichosti do oblak a všechnu tu zlobu vylítá a s úsměvem se opět vrací na zem....

Můžeme mít sebevětší důvod a oprávnění se zlobit, a přesto se nám naše zloba vrátí ve zlém. Ach ten úžasný bumerang! Jak si můžeme myslet, že nám vesmír pošle lásku, když se zlobíme? Však o lásku tady jde! Někdy, když máme pocit, že se nám jí nedostává, si ji chceme získat tímto prapodivný způsobem. Někdy si myslíme, že když druhému ukážeme zlobou, jak moc nám ublížil, že si to uvědomí a přinese nám kytici růží...

Kdysi dávno jsem si svůj hněv ani moc neuvědomovala, později už ano, ale nemyslela jsem si, že je tak špatný a že mi tolik škodí...a ještě před nedávnem jsem ho ve svém životě stále částečně nechávala, protože přece temperamentní člověk je hold výraznější pozitivním i negativním směrem. A taky každý jsme přece nějaký, já se prostě občas naštvu... Můžeme si to logicky vysvětlovat, jak chceme, ale naštěstí nám to ten vesmír nežere! "Jo milý vesmíre, už mi to došlo a říkám své zlobě dost! Škodíš mi, má zlobo, škodíš mé osobnosti...kolik ze sebe vydám dobrého a pak se jednou naštvu a všechno díky tobě zkazím! I přestože, tvoříš malé procento ve mně, nechci už ani setinu toho procenta...jdi pryč a nevracej se! Ale, co když mi někdo zase ublíží, co mám dělat, když ucítím hněv? Musím být silná...jenže jak být SILNÁ ve SLABIně?" Když nás někdo naštve a ublíží nám, láska se z nás vytrácí a nastupuje pravý opak - zloba a my si musíme přesně tu lásku uchovat, nenechat ji vytratit a neztrácet rovnováhu. Věřit tomu, že nám druhý nechce ublížit a pokud ano, nestojí přece za to, abychom zlobou o něco bojovali...a pokud to jednou zvládneme, budeme příště o něco silnější. Když se poddáme naší slabině a rozčílíme se, budeme v životě stát pořád na stejném místě...jako ten alkoholik, co si zase neodpustil tu láhev vína. Ale když si ji odpustíme, a nepoddáme se své neřesti, vesmír nám to vrátí v dobrém zpátky...vždycky. A to je naše jediná jistota.

Když pracujeme na sobě, jsou oblasti, které zvládáme lépe a pak jsou tady ty, které nám život předkládá po několikáté a my ne a ne se vzdát něčeho, co nám již opravdu neslouží...je to těžké, ale mnohem těžší je, když si najednou o vás někdo na základě vaší projevené slabiny může myslet špatné věci. Na druhou stranu ten, kdo vás zná dobře a mám vás doopravdy rád, ví, že vás slabina netvoří, ale nikdo ani ten anděl nahoře vám to neodpustí a dá vám to sežrat a to přesně tak moc, jak velká byla třeba vaše zloba nebo ta láhev vína. Takže to nestojí za to, abychom byli slabí, nestojí za to, abychom si něco logicky vysvětlovali...jedině láska stojí za to a být v lásce i ve zlosti je výzva v tomto světě plném duality, avšak není neuskutečnitelná...a já čekám na další zkoušku od života..."a milý živote, ty víš, že když já se pro něco rozhodnu, tak to tak taky bude...jo a děkuji, že jsem si to mohla uvědomit, děkuji, že mi dáváš možnost být lepším člověkem. Každý den. Děkuji." 

Kroužek Dětská osobnost na přímětském táboře LDance

Byla jsem pozvána na přímětský tábor taneční skupiny LDance z Havířova, trenérky Dáši Leinveberové, kde jsem udělala lekci o zdravé stravě, což je pro tanečníky jedna z důležitých priorit života a také jsme si zodpověděly na naše talenty a potenciály, které chceme ve svém životě uplatňovat. Vytvořili jsme si lucerničky na počest zapálení se ještě více do našich talentů a dětem se moc povedly. Děkuji tímto, Dáši za pozvání a za pozornost tamních dětí. Bylo to fajn a uvidíme se v Itálii na LDance Summer III. Těším se!


Když se rodiče zlobí na své děti aneb dopad výchovy

Kdy zjistíme, že jsme své děti "vychovali" dobře? Že jsme jim my samotní dali dobré vzory, že jsme vše, co nám naše děti zrcadlili pochopili a změnili své chování? O tom už brzy další článek!

Proč v dětech pěstovat zdravé kamarádství?

Děti jsou kamarádské tak nějak přirozeně samy, některé víc a některé míň, ale proč mi připadá, že dospěláci jsou méně a méně kamarádští než byly jako děti? No možná počet přátel se nemění, ale co třeba bezprostřenost, sponntánost, hravost, upřímnost a naprostá spolehlivost? Co takhle kamarádská tajemství a srdečná byť neomalená osobní upřímnost, aby se zase mohla parta dát dohromady? Někde se během dětství stala chyba? Nebo jsme takoví prostě od puberty? Nebo jen jako dospělí? Asi je to individuální a nerada něco generalizuji, ale tady trošku musím...dovolím si říct, že může být malinkatá chybička ve výchově nebo ve vědomostech, co to to přátelství je a jak ho tvořit... Opět čerpám ze zdrojů mé pětileté zkušenosti z tanečního kroužku Zumbatomic a ze svých osobních zkušeností. 

Všichni rodiče vkládají do výchovy svého dítka své vzorce, zkušenosti... a tak to je i v tématu kamarádství. Do vzorců, které předávají svým ratolestem vkládají své šťastné zkušenosti, plnohodnotné a dlouhotrvající vztahy, ale také zklamání, podrazy, soutěživost a pomlouvačnost, kterou za svůj život zažili. KAMARÁDSTVÍ je totiž velmi tabu téma, všimli jste si toho? Já až teď! :-) Zjistila jsem totiž, že o tom se skoro nikde nepíše! :-(

Když stručně popíšu dva extrémní vzorce, které se mohou předávat a občas předávají, tak je to:...běž ven, běž si hrát s kamarády, ty nemáš žádné kamarády, dělej tak ať nějaké máš (protože oblíbený člověk je poznat podle počtu přátel, protože pokud nemáš kamarády, tak jsi ve společnosti outsider atd.) ....ANEBO....vykašli se na kamarády, vždyť máš nás, rodina ti stačí, rodina a partner jsou nejdůležitější, u nás máš jistotu a kamarádi nejsou potřeba (protože na ně není spoleh, protože to jsou povrchní vztahy a vždy každý bude upřednostňovat rodinu a pak tě to bude bolet). 

V prvním případě má člověk přátel mraky, ale žádný hluboký vztah anebo nemá žádné přátelé, protože doma poslouchal, že žádné nemá a jelikož touha po kamarádství nešla z jeho srdce a jeho touhy, ale touhy rodičů, není zde schopnost vytvořit si vztahy, které by vyhovovali jemu samotnému, ale stále se bude alespoň trošku dívat na to, jak toho poznaného člověka berou ostatní (třeba jeho rodiče) . V druhém případě človíček, který vyrůstal v rodině, která sice držela vždy při sobě a měla pevné vztahy, si může odnést bolest, že jemu rodinu nikdy nikdo nenahradí a až odejde, zůstane tu sám, opuštěný...protože přece lidé zvenku jsou nespolehliví a nedá se jim věřit, že by to se mnou mysleli dobře atd. 

Poznáváte se v některém případě alespoň trošku? Pokud ne, vyrůstali jste v dobře nastaveném kamarádském vzorci. A pokud ano, tak jaký to ten dobře nastavený vzorec je? Je to čistě jen můj názor a vůbec není správný pro všechny, ale třeba zrovna pro vás bude přijatelný a  pomůže vám k tomu, aby jste vy sami a vaše děti měly dobré kamarádské vztahy. Protože pokud chceme dětem předávat dobré vzorce, musíme si sami poléčit ty své nefungující. A tak často budu promlouvat k dospělých, protože dospělí pak promlouvají ke svým dětem...

Můj vzorec kamarádství je takový: stačí pár lidí, pár kamarádů, se kterými můžete sdílet vše stejně tak jako s rodinou, kterým vložíte svou důvěru a nebudete se bát souzení, takových kamarádů, kteří nejen v nejtěžších chvílích pomohou, ale také se za vás postaví, protože proč by byl kamarád nestranný, když je to váš kamarád (nestranní jsou lidé, kteří se chtějí bavit se všemi a se všemi být za dobře a takoví paradoxně moc pravých přátel nemají, protože touto nestranností ubližují těm, kteří na ně spoléhali a zastání potřebovali - což je jen další předávaný vzorec vznikající ze strachu, že nás někdo odsoudí). 

Lásku a to, že nám na někom záleží dáváme najevo hlavně tím, že vyjadřujeme náklonnost, ochranu a bezpečí a to platí i v kamarádských vztazích. Pravý přítel by měl být upřimný vždy z pramenu lásky a měl by být ochoten také něco obětovat, protože když máme rádi, tak také  rádi obětujeme...svůj čas, své soukromí atd....ale takového přítele poznáme až ve chvíli, kdy jsme sami schopni takového chování a lásky. Pokud chceme hluboký kamarádský vztah, ale nechceme se "obětovat", nepříjde, pokud chceme mnoho přátel, budeme je mít, ale nikdy nedojdeme hloubky, protože nejde mít z dvaceti přáteli hluboké a plnohodnotné vztahy nebo možná jo? :-) Pokud se bojíme důvěřovat a svěřit se, i ostatní k nám nebudou otevření, pokud budeme od jednoho člověka očekávat dokonalost a naprosté souznění ve všem, chceme za přítele sami sebe a neumíme si ho dát a zvenčí také nepříjde. Nejde totiž o to mít vedle sebe někoho, kdo má ve všem stejné názory, stejný styl oblékání, bydlí blízko a má za sebou podobnou trágedii jako já a vlastně se známe od malička....Jednoduše nejde o to, abychom si vyhovovali úplně ve všem, ale jde o to, zda cítím blízkost, i když máme jiné názory, zda jsme k sobě upřímní, i když to pro druhého nemusí být příjemné, zda se umíme postavit jeden za druhého i přesto, že budeme obětovat něco ze své komfortní zóny, zda dokážeme svého přítele podpořit ve všem, co dělá, protože věříme v jeho dobrotu a lásku, pro kterou ho máme rádi, zkrátka zda doopravdy dokážeme brát svého přítele takového jaký je (a tím není myšleno, že jeho chování, které se nám nelíbí či nám nějak ubližuje budeme tolerovat, ale naopak že budeme upřímní - a to vždy z bodu lásky ( a případné pomoci stát se lepším člověkem pro sebe i ostatní). Proč tedy děti učit zdravému přátelství? Protože kromě spousty jiného je to i měřítko jejich vlastní osobnosti, jejich schopnosti milovat a být soucitný dál než jen ke své rodině. Protože bez budování hlubokého přátelství alespoň s pár lidmi, nemůžeme mít plnohodnotný život a vždy budeme něco hledat....až najdeme díru v sobě a zacelíme ji, pravý přítel příjde sám. Přátelé jsou našimi zrcadly...zrcadly naší schopnosti se zlepšovat a podporovat se.

A už víte proč je kamarádství tabu tématem? Protože opravdového a hlubokého přátelství nedosahuje hnedka tak někdo (je třeba si ho zasloužit i tvrdou dřinou na sobě samém), a možná taky protože někteří už jej dopředu zavrhli a neuvědomují si vlastní chyby. Taky protože někteří se o něj okrádají v domnění, že ho nepotřebují a někteří, že v domnění, že ho mají v mamince, příteli, manželi, sestře, dceři, bratrovi a to jim stačí....ale moji milí, věřte, že to není rozežranost chtít mít opravdového přítele venku (mimo svou rodinu vč. boyfrienda ), protože chtít, aby vás milovala maminka není zas tak těžké, jako chtít, aby vás milovala kamarádka...chtít po příteli, aby byl váš milenec a zároveň vaše nejvěrnější nonstop kamarádka také není zrovna dlouhotrvající a fungující model, ale hlavně to není to po čem vaše duše doopravdy touží. Však si to vyzkoušejte sami ;-). A tak nám podle mně nezbývá nic jiného než na sobě pracovat a neztrácet ženské kamarádství a její hloubku, tvořit sesterství.... a muži, ať tvoří bratrství, jednotu, spojenectví a ochranu. Ať chrání všichni muži všechny ženy, a ne jen ty své ženušky doma :-)...pravý muž ženy chrání a ne naopak. A to je podle mého třeba děti učit...právě to by o kamarádství a přátelství měly vědět, co myslíte?

S láskou k přátelství, Nikol.


Jak děti vnímají krásu?

Proč jako děti vidíme krásu bez omezení, zcela čistě a celistvě a časem se naše pojímání pokřiví? Pojďme se vrátit k vnímání krásy očima děti, ale ještě před tím malé přiznání o tom, jak se vidění krásy pokřivilo mně. Právě toto téma je pro mě důkazem, že pokud jdeme správnou cestou - cestou lásky, tak můžeme vidět rozdíly v měnícím se vědomí, myšlení, ale i v rozšiřování srdce. Posledních pět let vnímám krásu žen jinak než tomu bylo dřív. Jak se říká, od přírody je mi dána určitá kritičnost, která se však neomezuje jen na mé okolí, ale jsem velmi kritická i sama k sobě. Což zřejmě spousta žen dobře zná a co se týká krásy, tak je známo, že my Češky patříme mezi nejkrásnější ženy a přesto moc neumíme svou krásu nosit a naopak se ještě kritizujeme. Kde se to v nás bere? Že by v tom byla podařená manipulace mainstreemu o idelu ženské krásy a s tím související kritika vzhledu žen, které do ideálu (který je uměle vytvořený a přetvořený) nezapadá? Dříve jsem měla tendence kritizovat hlavně dívky, které se zúčastňovaly různých soutěží krásy a modelingu. Měla jsem za to, že tam přece musí být ženy opravdu krásné a dokonalé, a ty, které tam byli s celuitidou a křivýma nohama či velkým nosem jsem považovala za dívky bez sebekontroly a dobrého úsudku. Je to znak toho, že jsem propadla nějaké iluzi, že jsem souhlasila se všeobecně považovanou a velmi omezenou platností, jak má vypadat krásná žena. Dnes se tomu směju, a i když toho vrozeného kritika v sobě úplně nevymažu, nevidím dnes na lidech něco nedokonálého, ale naopak u všech lidí najdu něco krásného a obdivuhodného. Opět zase vidím krásu tak jak tomu bylo za mého dětství. Doporučení, že se máme mít rádi takový jací jsme a že na každém je něco krásné, je známé, ale mnohem těžší je ho prožít a žít. Obvzláště těžké to je, když jsme zažili kritiku našeho vzhledu. Mám i vlastní zkušenost, kdy jsem v tom nejcitlivějším období dospívání přibrala pár kil a mé blízké mužské pokolení bylo trošku znepokojeno. Podpořila to i má zamilovanost do čokolády a už jsem měla na talíři, že bych měla více sportovat a čokoládě se obloukem vyhýbat :-D. Tento příběh mi připomněla maminka, která mi před svou dcerkou řekla, že se jí její dcera nelíbí. A mě doopravdy příjde krásná a kouzelná. Občas si neuvědomujeme jaký dopad mohou mít tato vyslyšená slova, jak se mohou hluboko zarýt a jak je těžké je pak léčit. A to jen kvůli našemu omezenému vnímaní? K ženám krása prostě patří a je velmi důležitá, jak vnitřní, tak vnější, protože obě spolu souvisí a doplňují se o čemž jsem také natočila video. Bylo by moc hezké a podporující, kdybychom se i my ženy uměly za svou krásu více chválit. Kdybychom uměly uznat a ocenit...vždyť kolikrát si to řekneme v duchu a je taková škoda, že ten druhý to neví a neslyší. Mohli bychom si všichni navzájem dávat více krásy...a jak? Více úsměvů, více obdivu, více laskavých slov, více míru. Podle mne nebudu daleko od pravdy, když řeknu, že žena cítící se být krásná je celkově láskyplnější a mírulovnější.

A na závěr mám pro vás jeden můj osobní tip. Vy, které jste alespoň trošku extrovertnější, doporučuji jednu terapii krásy. A tím je pro mě, ale také pro mnoho jiných žen, focení. Dneska je to jednak velmi dostupné a rozšířené, ale podle mně i moc hezké. Já jsem se k focení dostala tak, že jsem chtěla propagační fotky na Zumbu na své první webové stránky a vizitky. A od té doby uplynulo už tolik důvodů proč fotit, že za těmi všemi důvody je nejen určitý koníček a praktický užitek, ale také terapie krásy. Vždy, když koukám na své fotky, říkám si, jak mi to tady a tady sluší a že si vlastně ve skutečnosti ani neuvědomuji, že bych byla tak krásná. Ano, umět přiznat si sama pro sebe, že jsem krásná a říct to třeba i nahlas, my Češky neumíme. Bojíme se, že budeme vypadat namyšleně a raději zvolíme taktiku sebekritiky, aby nám ten druhý řekl pochvalné ódy a vyvrátil nám tak naše sebezpochybňování. Ale proč na hezký kompliment neříct..."děkuji Ti, ano dnes si případám krásná a teď, když si mi to řekl/a tak ještě víc". Možná ten druhý na nás nejdřív vykulí oči, jak jsme sebejistí, ale časem si určitě zvykne, že nás v tom nebude muset dále ještě pět minut přesvědčovat a můžete se rovnou přesunout k důležitějším tématům. 

Focení jakožto terapie krásy, ale nečeká na nic. Pokud si říkate: "joo půjdu se vyfotit až zhubnu, až mi dorostou vlasy, až až až...", pak to je právě důvod, že tuto terapii potřebujete právě teď hned! A introvertkám doporučím třeba koupel bohyně, kdy si kousek po kousku vašeho těla budete uvědomovat vaši přirozenou krásu a uctivat ji. Líbí se mi jeden citát: "Kdyby jsi zjistila, jak jsi krásná, padla bys ke svým vlastním nohám". (Byron Katieto). A pokud ani to nedokážete, naslouchejte dětem ve svém okolí. Děti vidí krásu pravdivě a právě vaše děti vás vidí jako tu nejkrásnější maminku, babičku....,tak to jejich uznání vždy berte naprosto vážně a nemávejte nad tím rukou. Navíc "kdysi" byly na lepší sociální úrovní považované ženy, které byly matkami než ty, které ne. Ženy, jejíchž znakem mateřství, bylo plnější bříško a povyslejší prsa. Takové ženy byly uctívané, protože porod a mateřství je v životě ženy obrovská transformace a dosah určité moudrosti a ženskosti. Oproti tomu dnes je to v oblasti krásy vnímáno spíše negativně. Milé, ženy, maminky, je to na nás, jak každá samu sebe, budeme vnímat a tím pak i ty druhé. To my rozhodujeme o tom, zda budeme uctívat všechny naše věky celistvě, kdy nebudeme jedno období nadřazovat nad druhé, nebo ne.

Za všechnu krásu žen, maminek a dcer...s láskou a krásou v srdci Vaše Nikol.

PS: mrkněte na mou sbírku, doufám, že vás inspiruje a třeba vás nakopne se konečně jít vyfotit a zvěčnit tak svou ženskou krásu, která tu není jen tak pro nic za nic, která mění svět ;-)



Jedna z možností jak lépe porozumět svým dětem...

Či sobě a okolí.


Jestli jsme někdy připustily, že exitují nějaké rozdílné síly či energie, rozdělili jsme je na ženskou a mužskou energii. Avšak je to mnohem složitější. Možná jste se někdy setkaly s kolečkem, kterému se říká Monáda a taky jste už možná něco slyšely o tom, že žijeme v duálním světě. Buď je tma nebo světlo, buď je to sladké nebo slané, buď je zima nebo teplo. Obojí najednou nejde a bez světla bychom nevěděli co je to tma, bez zimy bychom nemohli poznat, že je teplo.Na základě duality funguje vše v tomto vesmíru a fungujeme tak i my lidé. Jangovou energii má muž, jinovou energii má žena. Jang je vše co je aktivní, mužské, tvořivé, horké, světlé, kladné, denní, tvrdé, suché, letní,slunečné. Jin je pasivní, ženské, přijímající, temné, záporné, noční,chladné, měkké, vlhké, zimní, stinné. A mohla bych pokračovat donekonečna, protože vše má nějakou energii. Obě energie jsou nezastupitelné a bez jinu není jang a bez jangu není jin, čili jak říká moudrá kniha I-Ting: "Dualita negativního a pozitivního prostupuje všemi věcmi od protonů a atomů až po vědomí a nevědomí lidské psychiky. Tato dualita tvoří nejhlubší základ staré čínské filozofie, z které vychází nejen I-Ting, ale také Feng-šuej, akupunktura, akupresura a zároveň i moderního myšlení vědeckého." Pokud bychom vnímali jin a jang jako energii ženy a muže, bylo by to velmi jednoduché. Pak bychom neměli vůbec žádné problémy, protože muž by se vždy choval jako muž a žena by zůstávala za všech okolností ženou s naprosto totožnými vlastnostmi a charakteristikou. Ale v každém muži je  trochu jinu, tak jako ve světlé slze je černá tečka a opačně. Ale co je to ta trocha? Někdo má te trochy víc a někdo míň a to tvoří jeho jedinečnou osobnost, jeho talenty, jeho oblečení, jeho všechno...Jaktože holčička dokáže hrát fotbal a je v tom dokonce lepší než kluci? To je asi chlapec s vlasy ne? Jaktože muži tančí latinskoamerické tance a někteří dokonce profesionálně, když bychom mohli tanec považovat za ženskou záležitost? Tedy to vše bychom mohli říct, když bychom nevěděli, že v sobě máme obě energie. A proč je důležité to vědět o sobě či svých dětech? Abychom zbytečně neupadli do stresu, když naše holčička, která si přece měla hrát s panenkami a zpívat ve sboru, si místo toho hraje v blátě s klukama a sukýnky nemá ráda. Máme to tak totiž úplně všichni! Ano mainstreem nám předložil, jak to má podle něj ideálně vypadat...a tak jsme možná někteří uvěřili, že právě to je to správné a ostatní je divné. Bojíme se to příjmout, protože to není úplně mediálně propírané. Snažím se upozornit, že i jednoduché pochopení jinové a jangové energie nám může ukázat jaké to naše dítko je, co mu tedy automaticky lépe půjde, jaké má priority a přirozené talenty. Může to odkrýt mnohé už dopředu a podpořit dítě v tom, co mu je doopravdy blízké. Tak jaké je to vaše dítě? Jinové nebo jangové?

Na video o tomto tématu se můžete podívat zde!


Sebehodnota je truhlou osobních pokladů

Všude možně slýcháváme slovo sebevědomí, ale co třeba slovo sebehodnota? Možná si řeknete, že je to skoro synonymum, ale pravda je, že opravdu jen skoro. SEBEHODNOTU totiž můžeme brát jako nadřazenou složku sebě-vědomí, seblásky, sebereflexi, sebeúctě, sebepříjetí, sebeodpovědnosti a dalších spousty sebe...

Sebehodnota je totiž to jediné, které když zvýšíme, tak zůstane navždy. Sebevědomí si můžeme zvýšit, ale nikdy ne trvale, pokud nevyplývá ze sebehodnoty. Můžeme se na nějakou dobu soustředit na vnitřní sebelásku a uvědomovat si, co vše je na nás krásné a co přinášíme ostatním, ale po nějaké době toto uvědomění zase ustane a potřebujeme čerpat z nových zkušeností a poznatků, které jsme v životě zvládli.

Jak tedy můžeme svou sebehodnotu zvýšit? Právě tím, že svou osobnost posilujeme o nové výzvy, zkoušky a překonáváme "překážky". Tím, jak dokážeme pomoct ostatním, jak naplňujeme své poslání a žijeme autentický život, se stáváme osobností s určitou sebehodnotou. Přijímáním své dosavadní hodnoty, dalších výzev, objevováním svých talentů a svého potenciálu svou hodnotu zvyšujeme. Stáváme se osobností s větším a větším rozsahem. Vše je však postaveno na základech lásky, jelikož pokud chceme činit skutky, které jiným ubližují a nečiní je šťastné, naše hodnota se snižuje a cesta k ní se vzdaluje. Ale jak začít budovat sebehodnotu, když nemáme ani sebelásku? Následuje pár tipů, které mohou pomoci.

ZAMILUJ SE DO SEBE  - Cvičení se zrcadlem. 

Řekni svému zrcadlu, jaká jsi, kdo jsi a jak si krásná bytost! Například. 

"DNEŠNÍ DEN BUDE ÚSPĚŠNÝ!"

Věta, která Tě nakopne, aby ses snažila celý den vložit do každé činnosti maximum. Ze všeho, co vykonáš, tak budeš mít radost.

· "TENTO ČLOVĚK V ZRCADLE DRŽÍ V RUKOU CELÝ MŮJ ŽIVOT."

Ty rozhoduješ, zda dosáhneš na své sny a zda zrealizuješ své představy. Jak se k životním situacím postavíš, jak se budeš chovat k ostatním. Zkrátka a dobře člověk, na kterého se v zrcadle díváš, je tím, kdo Ti může poskytnout odpovědi na všechny otázky.

"MÁM SE RÁDA!"

Právě se sebou strávíme celý život a stojí za to se mít opravdu rád. Jedině pak můžeme pravou lásku dát i ostatním.

"S ÚSMĚVEM MI TO SLUŠÍ VÍC"

Se smutným člověkem komunikujeme vždy méně, než se šťastným. Úsměv z nás dělá doslova magnet - přitahujeme si přátele, pozitivní ohlasy, partnery. Usměj se na sebe před zrcadlem. Uvidíš, že Ti to skutečně více sluší. Úsměv nám pomůže překonat všechny těžké situace a konflikty. Úsměv je tím nejcennějším projevem, který můžeme dát a máme ho všichni k dispozici. Je přece zdarma!

"MÁM NA TO!"

Pokud Tě v následujícím dni čeká zkouška, test či jiná událost, tato věta Ti dodá odvahy. Odhodlaně se pustíš do nástrah dne a s hravostí je zvládneš. A v případě, že by něco nevyšlo podle představ, nezoufej, protože jsi udělala maximum a šla do dané výzvy se vztyčenou hlavou.

"DĚKUJI ZA..."

Věcí, za které můžeme být vděční, je nespočetně mnoho. Už jen v momentě, kdy se díváš do zrcadla, můžeš vidět to, čemu se říká dar - Tvé oblečení, vlasy, oči, končetiny, tekoucí pitná voda či nad Tebou svítící žárovka. Podívej se do zrcadla a jednoduše poděkuj. Proč? S vděčností, za to, co již máme, můžeme přitáhnout další hojnost.

CO DALŠÍHO ŘEKNEŠ SVÉMU ODRAZU V ZRCADLE?


Talenty a potenciál - o přednášce Jana Mühlfeita

V našem kroužku klademe na toto téma velký důraz. Práce je nutnou součástí života každého. Neexistuje nikdo nepracující, kdo by byl zdravý jak fyzicky tak duševně, ale zároveň přepracovanost, workholismus je extrém na opačné straně. Když si vybereme práci, která nás naplňuje a baví, využíváme svůj potenciál...tak taková práce je pro nás vyživující, zdravá a řekla bych až spirituální část života člověka. Je smutné, že spousta lidí ještě dnes pracuje v zaměstnáních, které je ubíjejí, jsou z toho nemocní, unavení a jediná jejich motivace jsou peníze. Co s tím? Musíme začít již u dětí pěstovat nejen povědomí o tom, že mají v životě dělat to, co jim jde a věnovat právě tomu čas, ale také vědomě rozvíjet jejich přirozené talenty a hlavně na ně přijít. Jak? Metod je hodně. Můžete to přirozeně vypozorovat nebo si nechat udělat astrologický výklad třeba hned, co se Vaše dítě narodí (doporučuji astroložku Eriku Sirotovou), nebo si okolo 10 let může Vaše dítě udělat test silných stránek zde, navštívit několik kroužků a zeptat se vedoucích, kde Vaše dítě opravdu vyniká. Někdy je těžké přijít, na co má mé dítě talent, když to nemohu srovnat s ostatními dětmi. Ptejte se učitelů, kde Vaše dítě vyniká víc než ostatní žáci, zajímejte se, ale netlačte na pilu. Neberme prosím slovo talent jen z hlediska nějaké činnosti, díky, které budeme vydělávat...talent může být jen to, že skvěle pečujeme o ostatní v rodině nebo umíme naslouchat svým blízkým...ale nutně nechceme tuto činnost rozvíjet i pro ostatní lidi. Někteří lidé tady nejsou od toho, aby svým talentem také vydělávali peníze. Někteří lidé nechtějí pracovat s "cizími" lidmi a jsou tady pro svou rodinu a určitě jejich rodina je zase tak dokonale zkombinovaná, že někdo jiný zajistí finanční zázemí.

A nyní konkrétně o tom, co Jan Mühlfeit povídal...tak například začal tím, že na hřbitově se alespoň nepohřbívají lidé zaživa :-D. A také známa hláška, že vězni oproti žákům alespoň vědí, za co sedí :-D. Ale dost vtípků a jdeme k věci. Talent je důležitý nejen pro to, že nás přirozeně těší se mu věnovat a rozvíjet ho, ale také nám pomáhá pochopit kdo jsme, řídí naše chování, ovlivňuje naše životní volby a filtruje naši práci. Rozvíjení talentu vede k profesionalizaci. A k té se dostaneme jedině tím, že budeme věnovat svůj čas (asi 10 tisíc hodin) rozvoji svého talentu. Jak poznáme svůj či dítkův talent? Toužíme po tom se "to" naučit, naučíme se to rychle, je přítomná určitá intuice, dokonalost, uspokojení, dává nám to energii a nevnímáme čas.

V 6 letech má dítě nejlepší potenciál a to až 98% kreativity. Při navštěvování klasické ZŠ v 10 letech kreativita klesá na 38%. Je tudíž naprostou pravdou, že dítě ve škole ztrácí a udusává svůj potenciál a cesta za ním se stává vzdálenější a delší. Také výzkumy ukazují, že jen 7% času věnují děti tomu, co jim jde. Práce na talentech byla vypočítána na 17%, což tedy znamená, že náš potenciál je využívám z 1/5. 

Naše společnost je vysazena na slabiny, což je z části také přirozené, jelikož se snažíme předejít nebezpečí či hrozbě. Dnes se však už nemusíme chovat jako by nám něco hrozilo, když nebudeme umět matematiku :-). Umíme delegovat, spolupracovat a víme, že každý tady má svůj úkol a smysl života. Nemůžeme všichni umět všechno a je to tak dobře. Jan také říká, že každé dítě je genius, jen je třeba přijít na to v čem. Je také zastáncem určité přísnosti ve školách, vedení i dřině, ale zároveň razí legraci, která byla přítomná i na přednášce. Další statistika ukazuje, že jsme ve vzdělání 27 ve světě za průměrem, což není vůbec dobré a je třeba s tím něco dělat. Dále nám prozradil, co se ve školách neučí...tak např. o mozku, víře, hodnotách, myšlenkách, imag, emocích, identitě, pozitivní psychlogii...říká, že lidé, kteří rozumí sobě, jsou úspěšní. A to nejen v práci, ale v celkovém životě. Je podle něj důležitá komunikace a sebepoznání. Cestou je podle Jana Mühlfeita učit děti příběhem, sdílet více své zkušenosti a nebát se do procesu učení dát svou osobnost. Školství musí projít celkovou inovací a zaměřit se na podporu týmové práce, zavádět v řešení problému interdisciplinaritu, dělit děti podle úrovně a motivovat je k tomu, aby se dostali na svou nejlepší úroveň. Je třeba také podporovat kreativitu a zaměřovat se na to, aby všichni byli zaměstnatelní. Ještě upozornil na to, že je třeba děti vést k soustředění. Nyní se děti umí soustředit pouhých 12 minut. Pomohla by třeba meditace nebo také zaměření děti na jednu věc. Při dvou věcech řešených zároveň u dětí klesá IQ. A poslední věc, kterou jsem si zapamatovala je, že technologie, které jsou součástí našich životů je třeba využívat chytře. Nebát se jich, ale zároveň je nevyužívat jen k zabavení dítěte. Vše nám může sloužit ku prospěchu, záleží jen na tom, jak to umíme využít.

Přednáška byla pro mně velmi posilující a potvrdila mi vše na čem stojí Dětská osobnost. Jsem nesmírně šťastná, protože Jan Mühlfeit je opravdu úspěšný člověk, který ví, co dělá a dělá to "sakra" dobře. Málokdo se dostane na takové pozice jako je on. Dozvěděla jsem se pár nových fakt, které ještě více upozorňují na to, že je třeba s oblastí školství a dětského rozvoje něco dělat. Tak jdeme na to! Krásný den. Vaše Nikol.


Dětská osobnost má svou mandalu! Aneb jak jsme tvořili..

Milé osobnosti, milí rodiče,

dnes 6.5. 2016 máme za sebou krásnou lekci tvoření pískových mandal. Jedná se o relaxační ruční práci, kdy se barevnými písky vysypávají jednotlivé části mandaly - obrázku v kruhovém tvaru. Děti si sami vybíraly barvičky a konkrétní obrázek mandaly, kterých bylo na výběr bezpočet. Musím konstatovat, že všechny mandaly dětí otiskly jejich osobnosti nebo osobnost člověka, kterému mandalu tvořily. Některé mandaly byly divoké, barevně křiklavé, jiné jemné, pastelové....tak jako děti...některé energické, jiné klidné. I tvary obrázků a mandal si vybraly děti tak, že se mi k nim jiná nehodila lépe. Nejenže děti otiskly svou osobnost do obrázku, ale mohly se také podívat na mandaly svých kamarádů a vidět jak jsou jiné a přece všechny nádherné. 

Děkuji paní Čadanové, která za námi přijela z Ostravy a pomáhala nám tvořit krásné mandaly. Můžete se také brzy těšit na video, kde uvidíte tvoření na živo! Pokud byste chtěli svým dětem udělat radost a koupit jim tvoření mandal domů, zavítejte na tento web a do obchůdku v Ostravě! 

Jestli Vás napadá další taková kreativní zábava, kde se o sobě děti mohou něco dozvědět, určitě mi pište na email info@detskaosobnost.cz. Budu se těšit!

Vaše Nikol.


Buď věříme nebo víme! 

Aneb jak být otevřený ke všemu, co jsme nezažili 

a zároveň být pevný v tom, co jsme si zakusili.

Už netuším, kde to kdo řekl nebo kde jsem to slyšela, tu větu: "Buď věříš nebo to víš!" Ale co rozhodně vím je, že je to pro mne velmi silné a pravdivé uvědomění. V některých životních situacích nesejde na tom, zda věříme anebo víme. Někdy nám víra pomůže, přestože úplně nevíme nebo zjistíme-li později, že již víme a vyvrací se to s tím, v co jsme věřili, pořád nám to tehdy pomohlo a to je mnohem důležitější než to "co je aktuálně pravda". Ano je v tom věřit či vědět rozdíl. Víra v cokoli je naděje, spíše pozitivní mysl, ale faktem je, že věřit tak úplně neznamená mít svůj osobní důkaz a být vědoucí (vidoucí). Známe slavný výrok: "Vím, že nic nevím." A tak se nám možná nabízí, že všechno, co si myslíme, že víme, je vlastně jen víra v něco. Víra, že to tak je. Jak můj oblíbený řečník Jaroslav Dušek říká: říkáme dětem: "to je slunce", jako bychom to opravdu věděly, co to to slunce je. Měli bychom možná spíše říkat: "my lidé tomu říkáme slunce" a ponechali si trochu pokory v tom našem zaslepeném vědění. Na jednu stranu jsem pro, abychom do svých slov a přesvědčení pokoru dali...jejeej to by bylo na světě možná o trochu méně konfliktů, kdyby si lidé tak skálopevně nestáli za svými přesvědčeními a zarytě o tom nepřesvědčovali půlku světa bez zrnka pokory. Na druhou stranu je fajn, více mluvit o tom, co doopravdy víme. Samozřejmě ve smylu osobní vědomosti, osobní 

zkušenosti, kterou nikomu nenutím. Nemluvit o tom, čemu nerozumím, jako bych tomu rozuměl. Nemluvit tolik o tom, čemu věřím, že to tak je, ale o čem jsem měl možnost být přesvědčený. Je jedno zda lidským smyslovým vnímáním nebo pocitem. Ale byl. Slovo víra je asi nejvíce spojováno s náboženskou vírou. Myslím, že kdyby si nyní spoustu lidí mělo nalít čístého vína a říct, zda vím nebo jen věřím, že Bůh existuje, mělo by to čistící účinky. Nejde o to, kdo by se na jakou stranu přiklonil, ale spíš jde o to, že by se lidé více zamysleli na tím, zda je to jejich přesvědčení nebo přesvědčení přejaté. Tak jako spoustu přesvědčení, které přebíráme třeba z médií, které nám je krásně nakládáno na zdobený talíř. Tzv. veřejné mínění je vlastně mínění stada, které je k tomuto mínění vedeno. O tolika věcech si myslíme, že jsou to naše myšlenky a 90% jsme pouze převzali. Přesto se dokážáme za ně postavit s takovou jistotou, dokážeme se kvůli nim hádat, dokážeme pálit mosty a úplně zapomeneme na to, že myšlenky nás tak úplně netvoří. Ti, kteří začali více čerpat z pocitů nemohou nikdy být tak přesvědčivý, protože si uvědomují, že to jsou pouze jejich pocity, které cítí oni sami, a přesto jsou pro mne více autentiční, pravdivější a osobitější než ti, kteří vytahují  z rukávu jednu myšlenku za druhou, a přestože jsou to opět také jen jejich myšlenky, z nějakého (asi dobrého důvodu) mají za to, že jsou pravdivé pro všechny. Asi právě proto, že je převzali a to je přeci dobrý důvod nemít v tom pokoru stejně jako u pocitů. 

Jsme lidé a budeme vždy šermovat jak pocity tak myšlenkami, stejně tak jako já šermuji teď těmi svými. Ale dneska už píšu jen to, co doopravdy VÍM. Co vím já, jen já....to vůči čemu mohou mít všichni na světě pochybnosti, ale já ne. Protože já to vím. Jo a to, co nevím, to nechávám otevřené...nedělám si závěry, pevné názory a stanoviska....s pokorou a pochybností...protože nikdy nevíme, kdy příjde okamžik, kdy to nepoznané poznáme. Kdy zjistíme, jak omezená byla naše mysl, když jsem si mysleli, že víme....


Nové patálie s kroužkem nebo s dětmi?

Tak je to tady! Jedno očekávání je splněno a druhé zase ne. Tamto vyšlo a to zas nefunguje. Toto potřebuje aktualizaci, tamto zase vymazat a tohoto přidat....

Ano, s tím vším se počítá obzvláště v prvním roku reálného fungování čehokoliv nového, ALE pokud si víme rady, jednoduše to přejdeme, pozměníme, vyladíme, přenastavíme a moc se nad tím nepozastavujeme....Jenže, co když to řešení není jen tak snadné? To je teprve kámen úrazu, oříšek, nad kterým přemýšlíme a je třeba najít tu správnou cestu, to řešení, na které hned tak každý nepříjde. Na jednu stranu je to velmi těžké a mnozí to vzdávají, na druhou právě to dělá v jakémkoliv projektu to KNOW HOW, to, co nelze jen tak opakovat, to co je jedinečné a čeho si lidé nejvíce cení na vaši práci. A co je tedy ta patálie v našem kroužku? První hodiny kroužku s dětmi byly spíše debatní, fylozofické...tam jsme společně přišli na to, že chceme být více činorodí, že "slovíčkaření" a přednášek mají děti hodně ze školy. Nastavila jsem tedy lekce více kreativně, ale při opravdovém vyrábění něčeho smysluplného máme další zádrhel a to je schopnost dětí se soustředit jen na jednu věc a to na vyrábění, ale ne už tolik na mé povídání a to je ještě velmi těžké povídat něco souvisle, když musím dětem u výroby pomáhat a stokrát opakovat "jak to a to dělat". Takže to nejde dohromady a jde jedno nebo druhé. Z čehož mám pak zvláštní pocit něčeho nedokončeného, protože jsem si nastavila, že jim chci předat všechno a ono to nějak nejde. Navíc varianta, že si budeme buď povídat nebo jen vyrábět mi vadí a není pro děti tak zajímavá, ucelená a už vůbec nesplňuje tzv. prožitkové učení. Také by byla o mnoho náročnější časově, když si představíme, že dva bloky (tj. 3 hodiny) budeme něco tvořit a další blok povídat a koučovat. A navíc po tomto rozdělení kroužek působí jako debatní a pak zase jako tvořící. My ale nejsme jen debatní kroužek ani jen kreativní kroužek. My jsme oboje a ještě něco víc a rozhodně a minimálně to oboje tedy musí být v každém bloku! Možná si říkáte, že to moc řeším, ale vize kroužku je jasná. Možná debatní kroužky vymizely, přesto nebude tak těžké je založit a s trochou přehledu, zkušeností a vzdělání je dětem nabídnout. Kreativních kroužků je zase celkem hodně a v tomto díra ve světě určitě není. A kroužek Dětská osobnost nechce být výjimečný jen tím, že nabízí oboje v jednom, ale něčím zcela jiným! Chce být uceleným komplexem motivace dětí k osobnímu rozvoji srkze prožitkové a kreativní osvojování. Chce mít takovou metodologii, která nebude vyžadovat spousty času, a přesto bude efektivní. Chce mít lekce, po kterých budou děti opravdově bohatší a to právě díky spojení takových informací a činností, které budou v souladu. Které se dotknou jejich dětských duší a zapojí jejich hlavičky natolik, že budou nezapomenutelné a zábavné. Které je vtáhnou, obohatí a vytáhnou z nich to nejlepší. Je těžké vyhovět naladění všech dětí, přestože jich je "jen" deset, ale věřím na to, že pozornost dětí si musíme zasloužit. Ano děláme to pro ně víc než pro sebe, můžeme se přetrhat, věnujeme tomu maximum času a oni nám stejně dají najevo, že to není dost dobrý. Dají nám najevo, že teď se potřebují fyzicky hýbat, pak chtějí zase mluvit, když vy nechcete, aby mluvili, když chcete, aby mluvily, chce se jim mlčet. Je to těžké, ale stojí to za to. Teda alespoň mě ano. Já jsem totiž na tento svět nepřišla pracovat jednoduše, nepřišla jsem kopírovat nebo dělat něco jen účelově. Potřebuji, aby mě to naplňovalo a dávalo smysl a to mi díkybohu či občas také bohužel dává jen pocit toho, že za sebou zanechávám něco nového, revolučního, podstatného, originálního a krásného. Tak to samozřejmě vnímám já. Bude spousta lidí, jejichž vnímání bude stejné s mým, ale také spousta těch, kteří vnímají svět z jiného pohledu a o mém počínání nebudou vůbec vědět nebo jim nebude připadat podstatné. A právě o to tu jde. Důležitější je, jak své počínání vnímáme my a naše blízké okolí než zbytek vzdálenějšího světa. A tak byť to všem ve světě je úplně jedno, já jdu pracovat. Jdu potit metodologii, kterou ocení pár lidí, pár dětí, ale hlavně já sama před sebou.